Bedřich Dlouhý
Narozen 2.8. 1932 v Plzni
Žije a pracuje v Praze
Bedřich Dlouhý byl v roce 1954 jedním ze zakládajících členů skupiny Šmidrové, která navazovala na myšlenky dadaismu a zabývala se estetikou divnosti. Ve skupině se setkal ještě s dalšími výraznými osobnostmi českého umění, k nimž se řadí Jaroslav Vožniak, Jan Koblasa, Karel Nepraš či Rudolf Komorous. Na konci padesátých let se nakrátko přiklonil ke strukturálnímu projevu, v němž dospěl k čisté abstrakci. Přitom se však do jeho obrazů, reliéfů či objektů vracely útržky reality vytržené z původního kontextu. Později přešel ke ztvárnění romanticky laděných vizí, do nichž se promítala jeho bohatá imaginace. Zároveň ho zajímala drsná skutečnost současného světa, kouzlo odložených a nepotřebných věcí. Bedřich Dlouhý tedy od počátku uplatňoval vyhraněný smysl pro přesné vyjádření svých představ, v nichž se nevyčerpatelná fantazie obohacovala dotykem se skutečností. Zároveň spojuje dnes až neuvěřitelnou virtuozitu v kresbě a i v malbě, v níž se vyrovnává starým mistrům. Samozřejmě mu však nejde o to, aby s nimi soupeřil v dokonalosti provedení. V jeho malbě se uplatňují rafinované metafory, které spojují minulost s přítomností a budoucností.
Protipól k dokonale zvládnutým klasickým výtvarným postupům tvoří asambláž, kterou autor s oblibou užívá od raného období až do současnosti. Právě v ní se mu daří bezprostředně vystihnout charakter dnešního života. Přibližuje se francouzskému novému realismu, nejvíc zřejmě Armanovým slavným akumulacím. Bedřich Dlouhý dosahuje v asamblážích drsně syrového ztvárnění skutečnosti, což kontrastuje s hladkou staromistrovskou malbou. Jde mu nejen o formu, ale i o přesné vyjádření obsahu, o vystižení absurdity dnešního světa s jeho spletitým vývojem.
Skrumáže různých předmětů se tedy stávají zrcadlem stavu společnosti a civilizace, ironickým pohledem na složité, nepřehledné, často i nepochopitelné a podivné současné dění. Jeho tvorba je však především odrazem jeho duše, jeho myšlení a cítění, stává se jakýmsi imaginárním autoportrétem, v němž se prolíná řád s chaosem. Ty se sice vzájemně popírají, ale zároveň nemohou bez sebe existovat, jeden vyrůstá z druhého. Bedřichu Dlouhému je zcela pochopitelně blízká také metoda koláž, která je tak příznačná pro myšlení 20. a zdá se i 21. století. Dovoluje mu, stejně jako asambláž, propojit zdánlivě nespojitelné prvky. Doplňuje ji však dalšími technikami.
Sugestivní jsou světelné kresby. Dochází v nich ke spojení křehké a jemné linky s vnitřním zářením. Působí dojmem jakýchsi magických oltářů, vyzývají k hluboké meditaci, svou atmosférou se blíží instalacím Christiana Boltanského. Dlouhý využívá se zvláštním romantickým cítěním všední předměty, s nimiž se setkáváme každý den a proto si jich už vlastně ani nevšímáme. Zároveň se však obrací k typickým jevům současnosti. Pozorně sleduje, co se děje, k jakým situacím dochází, jak se proměňuje naše prostředí i jeho vnímání. Ve své tvorbě uplatňuje třeba stránky módních časopisů, které v novém kontextu přesně odhalují jednu z tváří dnešní povrchní a uspěchané doby. Do obrazů tak vstupuje svět, který se překotně žene za pomíjivými hodnotami, za laciným a snadným úspěchem. Jeho projev se přibližuje pop-artu, který podobně ironizuje základní vlastnosti konzumní společnosti, reaguje na nadvládu všudypřítomné reklamy a dospívá k poetice navazující na neslábnoucí odkaz dada.
Bedřich Dlouhý došel k osobitému názoru, který vychází z citlivého vnímání a nezprostředkovaného poznání prostředí, v němž jsme žili a které se v souvislosti s poválečnou politickou a společenskou situací výrazně lišilo od zcela jinam směřující západní Evropy. V Čechách se stejně jako v dalších zemích tzv. východního bloku zastavil mnohem rychleji a přirozeněji. Tak se do Dlouhého tvorby i do myšlení a cítění celé generace promítl odlesk Kafkova bizarního světa, v němž nelze žádným způsobem dojít k cíli, v němž se řešení našich problémů neustále vzdaluje. Přes všechno úsilí se mnohdy opět vracíme tam, odkud jsme vyšli. Bedřich Dlouhý dokázal s naprostou přesností odhalit a vystihnout banalitu a všednost a zároveň neopakovatelnost a jedinečnost lidského života. Pracuje vlastně se stále stejnými výrazovými prostředky, všechny dokonale ovládá. Jeho nevšední technické schopnosti, jeho malířská i kresebná virtuozita nikdy nejsou samoúčelné. Své oblíbené postupy umí rafinovaně propojit, aby vzniklo zvláštní napětí, aby v nás vyvolal otázky, které si však každý musí zodpovědět sám. Jeho tvorba je výrazově velmi bohatá, dokáže zachytit proměny světa v jejich nejednoznačnosti, nepředvídatelnosti a spletitosti.
Dlouhý vytváří jakýsi pozoruhodný nikdy nekončící deník plný odboček a labyrintů. Do něho se vpisují všechny jeho myšlenky, nápady a představy skládáním nalezených předmětů, které jsou autentickým dokladem své doby. Někdy se vyjadřuje velmi intimním způsobem, jeho tvorba se stává osobní zpovědí. Jindy směřuje k monumentálnímu způsobu vyjádření, prolínají se v ní různorodé významové roviny. Přitom zůstává svou podstatou křehká a jemná, promítá se do ní autorův bohatý vnitřní svět. Ten samozřejmě není izolován od dějů, které se nás, ať chceme nebo nechceme, bezprostředně dotýkají. Zrcadlí se v ní přesvědčení o významu etických hodnot, víra ve smysl uměleckého vyjádření a zároveň neurčitá obava nejisté budoucnosti. Autorova celoživotní zkušenost se v posledních letech soustředila do monumentálních Autoportrétů, v nichž se spojují nejrůznější motivy, rozdílné představy a také všechny technické postupy, které kdy užíval. S nevšední lehkosí se opět vrací k dokonalé staromistrovské malbě, kontrast k ní tvoří přesně vybrané technické prvky nebo již nepoužitelné předměty denní potřeby. Rozměrné objekty vyjadřují jeho postoj ke světu, jeho filozofii, sníž přistupuje k dnešní společnosti. Vyjadřují složitost jeho myšlení, v níž se mísí pochybnosti s nadějemi.
Bedřich Dlouhý se přes svou introvertnost neomezoval jen na vlastní tvorbu, věnoval se také pedagogické činnosti. V letech 1990 – 1995 se stal profesorem a vedoucím ateliéru malby na pražské Akademii výtvarných umění, kde za dobu svého působení vychoval řadu žáků. Od ukončení své pedagogické dráhy se ve svém pražském ateliéru znovu téměř každodenně velmi soustředěně věnuje své tvorbě. Je zastoupen v řadě významných veřejných i soukromých sbírek u nás i v zahraničí (Národní galerie v Praze, Centre Georges Pompidou v Paříži, Muésée d’Art Moderne v Paříži, Gallerie Arturo Schwarz v Miláně, takřka všechny regionální galerie v Čechách a na Moravě, ad.). Samostatně vystavuje od roku 1962, jeho dílem se zabývají někteří významní čeští teoretici (Jan Kříž, Vera Jirousová). Bohužel však dosud nebyla vydána žádná větší a obsažnější publikace, která by jeho dílo důkladně zmapovala a zhodnotila. Přitom byla jeho práce několikrát oceněna. V roce 1965 získal hlavní cenu za malbu na Mezinárodním bienále mladých v Paříži, v roce 1996 zlatou medaili pražské Akademie výtvarných umění za pedagogickou činnost a účast na reformě školy po skončení komunistického režimu. Umělecký vývoj Bedřicha Dlouhého je velmi složitý, jeho tvorba se pohybuje, jak už jsem naznačil, na rozhraní mezi několika proudy (strukturalismus, fotorealismus, neodadaismus, nová figurace), mezi odkazem dokonale poznaných tradic a uměleckých proudů minulých epoch a hledáním a objevováním nových hodnot odpovídajících dnešku.
Jiří Machalický
Zastoupení ve sbírkáchNárodní galerie v Praze / Galerie hlavního města Prahy / České muzeum výtvarných umění v Praze / Musée National d'Art Moderne de la Ville de Paris / Musée National d'Art Moderne - Centre National d'Arte et de Culture Georges Pompidou / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Muzeum umění Olomouc / Oblastní galerie v Liberci / Moravská galerie Brno / Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem / Galerie Benedikta Rejta v Lounech / Galerie výtvarného umění Litoměřice / Státní galerie ve Zlíně / Oblastní galerie Vysočiny Jihlava / Galerie umění Karlovy Vary / Státní galerie výtvarného umění v Chebu / Galerie výtvarného umění Hodonín / Východočeská galerie Pardubice / Museum für Gestaltung Zürich / Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze / Univerzita Karlova, Praha / Národní knihovna České republiky, Praha / Národní filmový archiv, Praha / Galerie Zlatá husa, Praha / Exlibris, Praha / galerie a soukromé sbírky v České republice a v zahraničí.
Ocenění
1960 Umělecká soutěž k 15. výročí zrodu lidově demokratického Československa - čestné uznání v oboru "Díla sochařská a soutěže"
1964 Mezinárodní výstava filmového plakátu v Karlových Varech - čestné uznání za plakát "Hirošima, má láska"
1965 jedna ze šesti hlavních cen za malbu na IV. mezinárodním bienále mladých umělců v Paříži
1996 zlatá medaile Akademie výtvarných umění v Praze za pedagogickou činnost a podíl na reformování školy
1998 diplom a medaile Franze Kafky - udělil Evropský kruh Praha za uměleckou činnost
