Jiří Kolář
Jiří Kolář se narodil 24. září 1914 v Protivíně a zemřel 11. srpna 2002 v Praze. Byl básník, překladatel, autor koláží, asambláží a objektů. Stal se členem známé české Skupiny 42 a později v 60. letech skupiny Křižovatka, která sdružovala hlavně experimentální umělce. Podepsal Chartu 77 a stal se pro komunistický režim nežádoucí osobou. V roce 1979 získal stipendium v západním Berlíně, kde strávil se svou ženou rok. Poté byl pozván do Paříže, kde zůstal v emigraci a konečně získal za pomoci Galerie Maeght – Lelong podmínky pro systematickou a nerušenou práci. Do Prahy se začal vracet po skončení komunistického režimu v roce 1989. Stal se zřejmě nejslavnějším českým umělcem v období od druhé světové války. Vystavoval nejen doma, ale často i v zahraničí v mnoha prestižních institucích. Je zastoupen v pražské Národní galerie, v Centre G. Pompidou v Paříži a mnoha dalších muzeích a galeriích v celém světě.
Otevřená cesta
Jiří Kolář patří nejen k nejoriginálnějším, ale také k nejinspirativnějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Jeho vývoj byl velmi složitý a odehrával se na širokém poli mezi poezií a výtvarným projevem. Do jeho tvorby se promítl cit pro rozeznání skutečných hodnot. S pokorou, vytrvalostí a přesným vnímáním prostředí přijímal svět v jeho nekonečné pestrosti, různorodosti a stálém prostupováním významů. S postupným uskutečňováním představ se odvíjely další nápady a vznikaly nejrůznější variace na dané téma. Prolínaly se odlišné významové vrstvy, aby se tak otevřely nové možnosti vyjádření. Zajímaly ho historické souvislosti ve vývoji společnosti, propojení skutečnosti a umění, prolínání minulosti se současností. Důležité pro něj bylo každodenní setkávání s umělci a literáty a přitom pravidelná systematická práce, která se do značné míry blížila formě deníku, v němž se časem poznatky třídily a přeskupovaly. Pro Koláře bylo důležité všechno, co je spojené s městem. Přitahoval ho městský folklór ve všech jeho formách.
Narodil se 24. září 1914 v jihočeském Protivíně a s rodiči se brzy přestěhoval do dělnického Kladna. Velký význam pro něj měla Praha, která ho nejdříve nechtěla přijmout, ale v níž si pak našel řadu přátel. Tam vyšly jeho první básně a v Burianově divadle D37 měl v roce 1937 svou první výstavu koláží. Tam se jako básník stal členem dnes slavné Skupiny 42. Na konci čtyřicátých let dospěl k prvním interpretacím vlastních veršů přiřazováním obrazů. K jeho nejranějším výtvarným metodám patřila konfrontáž, založená na spojení motivů se společnými i kontrastními či protichůdnými vlastnostmi. Srovnává prvky ze zcela rozdílných epoch a prostředí. Odlišně vzniká raportáž, v níž se řadí děje a události, které na sebe významově navazují. Trvalo však ještě dlouho, než Kolář opustil psané slovo, aby našel nové výtvarné prostředky, v nichž však stále využíval principy příznačné pro jeho poezii.
Hlavně na přelomu padesátých a šedesátých let objevil základní postupy, které pak rozvíjel a zdokonaloval či kombinoval. K důležitému přerodu došlo, když začal vytvářet strojopisy, v nichž ztratilo písmo původní význam a vznikl nový jazyk, jehož možnosti zkoumal v několika sbírkách. V nich postupně narůstal jeho výtvarný smysl, písmové znaky byly stále nezávislejší na původní funkci. K nejvýznamnějším technikám rozvinutým v tomto invenčním období patří roláž, která vznikala rozřezáním reprodukcí na pruhy a jejich skládáním podle předem zvolených pravidel. Mění se tak rytmus kompozice, prolínají se různé významy. Nové uspořádání dovoluje vnímat motivy z různých historických epoch najednou. Roláž vychází z konfrontáže, v níž Kolář kladl vedle sebe neporušené obrazy a počítal s naznačením souvislostí. V roláži propojení umocnil rozbitím původních tvarů, takže zdůraznil princip, z něhož nová skladba vyrůstala. Pruhy sestavoval v pravidelném střídání fragmentů zvolených motivů v původním pořadí nebo naopak proti sobě nebo je obracel vzhůru nohama. Někdy volil jen jediný motiv, jindy ji kombinoval víc. Roláž dovolovala také rozřezat reprodukci na čtverečky a potom je zpřeházet. Znejasnila čtení témat v prvním plánu a dovolila rozvíjení představivosti.
Proláže přinesly průhledy z jedné vrstvy skutečnosti do druhé. V proříznutém nebo protrženém otvoru se objevil jiný obraz. Propojily se tak různé světy, bylo možné proniknout z jedné časové či významové roviny do dalšího prostoru. Prolíná se tak skutečnost s uměním, prostupují se rozdílné duchovní principy. V prolážích i rolážích se vedle systému prosadila také půvabná hravost. Obě metody podporují naši imaginaci, můžeme v nich objevit nečekané vztahy, které by nás jinak ani nenapadly. V muchlážích měnil Kolář souvislosti, když obraz mačkal a deformoval. Části motivů tak posouval, kroutil a přerušoval. Potom vzniklou kompozici fixoval na podložku. K muchlážím užíval série reprodukcí obrazů, starých tisků nebo obrázků z časopisů. Deformací porušil řád a zdůraznil roli náhody.
Jedním z jeho nejvýznamnějších a nejzajímavějších objevů se stala chiasmáž. Počítá s důslednou destrukcí prvotních motivů. Struktury nejrůznějších druhů písma, notových osnov, dopisů, zeměpisných a hvězdných map, šachovnic či fotografií roztrhal na kousky a pak znovu poskládal a nalepil. Chiasmáže často vytvářel najednou v několika dnech za sebou, aby se neporušilo soustředění a také rytmus spojený s určitým okamžikem či obdobím. Samozřejmě se ztratil původní význam znaků a vytvořila se zcela nová kompozice, která jim dala nový řád a význam. Právě v této metodě propojil Kolář snad nejvýrazněji oblast poezie s výtvarným projevem a ve skladbě koláží dospěl k využití principů, které již dříve uplatnil ve svých psaných básních (deníková forma, skládání nalezených prvků, …). Zvláštní metodou se stala stratifie, v níž slepil několik vrstev barevných papírů a ty pak skalpelem prořezával. Odkrýváním spodních plánů tak odhaloval a vytvářel pozoruhodné obrazce. Stratifie se stala logickou součástí jeho složitého systému rozvíjeného souběžně či následně různými směry. Neměla však příliš vývojových možností a tak jich vzniklo jen poměrně malé množství v krátkém časovém úseku. Umělec vytvořil také řadu objektů, jejichž povrch pokrýval koláží. K jeho nejoblíbenějším motivům patřilo jablko, jehož tvar se opakoval v mnoha obměnách a nejrůznějších velikostech. Kolážoval i třeba drobné sošky nebo předměty každodenní potřeby (bota, forma na pečení, …)
V jeho ateliéru se rozvíjely další technické postupy a jejich varianty, později soustředěné ve Slovníku metod. Tzv. slepecké básně vznikly vyražením bodů do plochy bílého papíru, takže je lze vnímat očima i hmatem. Ve ventilážích se prosazuje volnost a pronikání do prostoru, protože kolážované prvky jsou připevněny jen v části své plochy a mohou se do jisté míry pohybovat. Prořezávané básně vznikaly rozrušením plochy papíru skalpelem, čímž se znovu propojil prostor před i za obrazem. Autor tak naznačil prolínání různých vrstev a časů a odkrýval nečekaná tajemství. V analfabetogramech se vrátil ke kresbě, k psaní bez znalosti abecedy, k dětským čmáranicím, do nichž se vpisují silná gesta. Ve cvokogramech se celý systém rozbil podle neuchopitelných záchvěvů mysli, podle iracionálních pochodů, které probíhají v mozku každého člověka. Ty pronikají na povrch u lidí s porušenou myslí, jejichž představy se ubírají nepředvídatelnými cestami. V partiturách vzniká na podkladu notového záznamu koláž, jejíž prvky ho překrývají či nahrazují. Předmětné básně jsou složeny z drobných prvků nalezených v přírodě, z fragmentů běžně užívaných předmětů. Uzlové básně tvoří předěl mezi lineárně utvářeným veršem a koláží nebo asambláží.
Jedním z nejdůležitějších způsobů vyjádření se pro Koláře stal deník, ve kterém zaznamenával proměnlivý stav našeho prostředí, společnosti, politiky a umění. Dovoloval mu průběžně zachytit čas a události, dát jim řád a přitom zachovat rozmanitost projevu odpovídající pestrosti všech sfér života. Jiří Kolář se vymykal vžitým kritériím a možnostem chápání oficiální i neoficiální kritiky. Dlouho trvalo, než ho u nás teoretici i kolegové vzali na vědomí. O to výraznější úspěchy zaznamenal v zahraničí. V roce 1968 vystavoval na Dokumentě v Kasselu, kde zaujal svou odlišností od všech ostatních. Téhož roku se jeho tvorba představila ve Špálově galerii v Praze, kterou tehdy řídil významný český teoretik Jindřich Chalupecký. V nakladatelství Du Mont vyšla jeho první monografie od Miroslava Lamače a Dietricha Mahlova. Následujícího roku získal cenu na prestižním bienále v Sao Paulu.
Ještě roku 1970 vyšla v pražském nakladatelství Obelisk malá, ale logicky uspořádaná monografie od Miroslava Lamače, který Kolářovu dosavadní tvorbu přehledně zhodnotil. Pod tíhou obrovského tvůrčího nasazení a vlivem situace po sovětské okupaci Československa roku 1970 vážně onemocněl, ale silou vůle překonal následky nemoci a začal znovu intenzivně pracovat. Roku 1971 získal Kolář významnou cenu Gottfrieda Herdera na vídeňské univerzitě. Doma sice nesměl celá sedmdesátá a osmdesátá léta vystavovat, ale v zahraničí o něj neustále vzrůstal zájem. Jeho dílem se nadále zabývali čeští teoretici, kteří zůstali doma (Jindřich Chalupecký, Miroslav Lamač, Jiří Padrta) i ti, kteří emigrovali (Arsén Pohribný, Zdeněk Felix). Našel své příznivce v Německu, Itálii a Francii (Wieland Schmied, Rauoul – Jean Moulin, Michel Butor, Angelo Maria Ripellino, Dietrich Mahlow, Konrad Balder Schäuffelen, Helmuth Heissenbüttel, ..). V roce 1975 a znovu o čtyři roky později mu uspořádal rozsáhlou retrospektivu Thomas Messer, ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku. Následovaly četné výstavy v Německu i jinde. Po podpisu Charty 77 se Kolář stal v Československu nežádoucí osobou a jeho situace se zkomplikovala.
V roce 1979 získal roční stipendium do západního Berlína. Následujícího roku odešel do Paříže a československé úřady nevyhověly jeho žádosti o prosloužení pobytu. V nepřítomnosti byl odsouzen a byl mu zabaven majetek včetně jeho rozsáhlé sbírky. Od počátku osmdesátých let se stal jedním ze základních autorů pařížské Galerie Maeght – Lelong. Získal ateliér a stálý plat. Intenzivně a soustředěně pracoval. V Miláně vyšla jeho velká monografie. Roku 1983 dokončil svůj Slovník metod, který byl vydán francouzsky, italsky a nakonec i česky. Jeho dílo se rozrůstalo a obohacovalo o další metody, související s pokrokem reprodukční techniky. Do Prahy se začal vracet od roku 1990 po skončení komunistického režimu. Mnohé významné instituce se předháněly, aby mu mohly uspořádat výstavu. V roce 1999 se uskutečnila jeho rozsáhlá retrospektiva v pražské Národní galerii, k níž vyšla velká monografie.
Jiří Kolář tvůrčím způsobem navázal na odkaz meziválečné avantgardy, v padesátých a šedesátých letech výrazně zasáhl do oblasti experimentálního umění. Přiblížil se některým současným proudům, ale nikdy se s žádným neztotožnil. Jeho přístup ke světu byl totiž příliš otevřený, než aby se omezil jen na jeden směr. Přitom byl však velmi důsledný a využil všechny možnosti každého nápadu. Je pozoruhodné, jak přímo nebo nepřímo ovlivnil naše prostředí a různé oblasti činnosti. Působil na cítění a myšlení básníků a výtvarníků, na vývoj užitého umění, reklamy, ilustrace, na knižní a časopisecké úpravy nebo aranžování výkladních skříní. Přispěl k chápání moderního způsobu myšlení, podnítil komplexní vnímání skutečnosti z nejrůznějších pohledů. Zemřel 11. srpna 2002 v Praze na celkové vyčerpání organismu, ale do posledních dnů si zachovával plné vědomí. Václav Havel na jeho pohřbu řekl, že to byl jeden z pilířů české kultury druhé poloviny 20. století a zároveň mravní příklad pro ostatní.
Jiří Machalický
