Jitka Válová
Jitka Válová se zabývá malbou, kresbou a grafikou. Po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se v roce 1954 spolu se sestrou Květou stala členkou skupiny Trasa, s níž pravidelně vystavovala. Obě prožily celý život v Kladně. Právě tam se rozvíjelo jejich umění, prostředí dělnického města bylo pro ně velmi inspirující. Obě byly fascinovány atmosférou Poldovky, odkud svého času čerpaly své motivy. Jako dvojčata si byly takřka k nerozeznání podobné, ale jejich tvorba je přitom už od počátků značně rozdílná.
Jitčiny obrazy jsou křehké a jemné, založené na citlivém sladění linií, tvarů i barev. Mají filozofický i sociální podtext, zabývají se lidským údělem, nevyhnutelností osudu, vzpomínkami na minulost ve spojení se současností a budoucností. Z jejích obrazů a pastelů vyzařuje hluboký zájem o vývoj společnosti, o vztahy mezi lidmi. Promítá se do nich vážné zamyšlení nad sounáležitostí, soucitem či smířením. Z její tvorby takřka nikdy nemizí figura, která je však často velmi zjednodušená a má pak spíš symbolický význam. Jejím prostřednictvím malířka vyjadřuje svůj vztah ke světu, který pro ni přes nepřízeň okolností v některých obdobích zůstává stále plný naděje. Její projev působí monumentálně a zároveň velmi jemně, křehce a spirituálně. Postavy jsou ztvárněné pouhými náznaky, ale soustřeďuje se do nich veškeré autorčino poznání. Jitka Válová se stala, stejně jako její sestra Květa, Adriena Šimotová, Alena Kučerová nebo Věra Janoušková jednou z nejvýraznějších představitelek nové figurace. Do její malby i kresby se promítá tíživost doby a zároveň vzdor proti bezpráví a smysl pro respektování základních etických hodnot. Proniká do ní i lehká ironie a jemný smysl pro humor.
Květiny kresby a obrazy působí robustněji a pádněji, jejich prostor je jasněji a určitěji členěný. Sociální cítění vyjadřují snad ještě výrazněji, zrcadlí její postoje ke společnosti, různá duševní rozpoložení a hlubokou víru v pozitivní hodnoty života. Mají stejně jako u Jitky symbolický charakter. Dosahují lapidární formy hutných tvarů, která souzní s obsahem, se smyslem pro vzájemné pochopení a s odporem proti nespravedlnosti. Přitom se však malířka inspirovala i harmonií přírody, krásou tvarů kamenů a jejich seskupení, do nichž se vepsaly dlouhodobé či okamžité procesy.
Jitka i Květa Válovy se jasně vřadily do souvislostí českého moderního umění. Jejich tvorba vychází z odkazu minulých generací a přitom působí současně, protože je výrazem hlubokých osobních prožitků a citlivou reakcí na svou dobu. Je pozoruhodné, že se jejich výtvarný projev rozvíjel ve stejném prostředí a přitom jsou jejich výrazné talenty natolik rozdílné. Odborníci oceňovali obě malířky už od šedesátých let, ale oficiálních poct se jim dostalo teprve v devadesátých letech po skončení minulého režimu. Jejich tvorba se zvolna přirozeně prosazovala, aniž by se samy komukoliv podbízely. V roce 1994 získaly ve Vídni Herderovu cenu, potom doma cenu ministra kultury za celoživotní dílo. Pražská Národní galerie jim ve Veletržním paláci připravila společnou retrospektivní výstavu, bohužel až po Květině smrti. V souvislosti s ní vyšla o obou sestrách monografie, v níž je publikováno několik textů předních historiků umění a také řada reprodukcí. Dílo Jitky i Květy se stalo součástí mnoha významných českých i zahraničních sbírek, jeho přínos je dnes už nezpochybnitelný.
Jiří Machalický
