Adriena Šimotová
PortrétAdriena Šimotová
Adriena Šimotová, která se stala jednou ze zakládajících členek známé a vlivné skupiny UB 12 (sdružující malíře, sochaře, grafiky i teoretiky), je jednou z nejdůležitějších představitelek generace nastupující na počátku šedesátých let. Po celý život ji inspiruje hlavně lidská postava a tvář. Její tvorba se přiblížila proudu nové figurace, která se prosazovala zhruba od poloviny šedesátých let v reakci na dosud převládající abstrakci různého zaměření. Do jejího projevu nejdříve pronikly každodenní motivy a situace, které nás neustále v různých obměnách provázejí. Již v raných obrazech je zřejmé, že se na české scéně objevila autorka, která vnímala svět kolem nás velmi osobitě, která se dokázala vyjádřit jemnými nápověďmi. Šlo jí o zachycení každodenních motivů, o vystižení prostorových a časových vztahů. Ještě dnes jsou velmi působivé i rané grafiky vytvářené klasickými technikami tisku z hloubky, v nichž se setkáváme s všedními gesty, která přitom mohou tolik znamenat.
V sedmdesátých letech ji celkový společenský vývoj i tragické životní okamžiky přivedly k ještě silnějšímu prohloubení výrazu. V její dílně vznikaly také prostřihávané látkové koláže, v nichž zůstávala figura jen v křehkých náznacích. Její projev byl stále úspornější a přitom měl stále hlubší obsah, neokázalou civilní formou se do něj promítaly i nejtíživější prožitky. Postupně se z něj vytrácela barva, Adriena Šimotová dospěla ke střídmému výrazu, v němž se však zrcadlil hluboký cit. Zároveň jí šlo o vymezení prostoru, ve kterém byly nastíněny určité situace nebo ve kterém se odehrávaly všední děje a příběhy. V osmdesátých letech pracovala s otisky částí lidského těla, se stopami doteků, do nichž se opět vrátila výraznější barevnost. Její vrstvené kresby, vytvářené někdy dost drsným "zraňováním" karbonových papírů a pronikáním do prostoru, si přesto zachovaly jemnost a křehkost. Přitom vyjadřovaly její vztah ke světu složitým prostupováním rozmanitých významových vrstev.
Autorčino soustředěné, značně rozsáhlé a výrazově bohaté dílo vyjadřuje s nevšední přesvědčivostí její osobní prožitky a také tíživost doby, v níž se rozvíjelo a kterou tak přesně vystihovalo. Zároveň v něm dochází k výraznému a přesně vyjádřenému zobecnění. Estetické a zároveň etické principy, na nichž je založeno, platí samozřejmě kdykoliv, ať už je celkový vývoj společnosti jakýkoliv. Pro Adrienu Šimotovou bylo jistě důležité i prostředí, kde takřka celý život pracovala. Po několik desetiletí užívala ateliér v ulici Nad královskou oborou, v jehož blízkosti pracovalo i několik přátel ze skupiny UB 12. Stejně důležité však pro ni byly i studijní či pracovní pobyty, ať už doma nebo později v cizině. Například v klášteře v Hostinném našla v přátelské atmosféře klid, který jí dovolil, aby se plně soustředila na svou uměleckou tvorbu. V ní se odráží stav mysli, promítá se do ní mapování prostoru, otisky všedních, každý den užívaných předmětů, které tak v sobě ukrývají neopakovatelné příběhy.
Projev Adrieny Šimotové získává v posledních dvou desetiletích výrazně konceptuální charakter. Autorka mnohdy uskutečňovala instalace určené pro konkrétní prostor nebo vytvářela kresby či objekty, které mohou vést dialog s různými druhy prostředí. Zároveň neustále upřesňovala symboliku, s níž vyjadřovala vztahy mezi lidmi nebo rozmanité pocity, s nimiž se každý musí sám vyrovnat. Její dílo se stalo jakousi zvláštní nepřetržitou meditací, kde se obsah překrývá s formou. Zajímá ji neustále se proměňující poměr mezi jistotou a nejistotou, blízkým a vzdáleným, tíží a lehkostí, kontrast mezi fikcí a skutečností, působení prvků vytržených z původního kontextu, vztah mezi celkem a jeho fragmenty.
Adriena Šimotová patří k nemnohým českým umělcům, jejichž tvorba dosáhla řady ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí a která se přirozeně vřadila do mezinárodních souvislostí. V roce 1979 obdržela hlavní cenu na Mezinárodním bienále grafiky v Lublani, v roce 1990 prestižní Herderovu cenu, roku 1991 Rytířský řád za literaturu a umění od Francouzské republiky. V roce 2001 jí pražská Národní galerie uspořádala ve Veletržním paláci retrospektivní výstavu, k níž byla vydána obsáhlá monografie. Brzy následovala velká výstava ve Slovenské národní galerii v Bratislavě a stoupá i zájem v dalších zemích. Její tvorba je zastoupena v četných významných sbírkách doma i v zahraničí.
Jiří Machalický
