Radek Kratina
PortrétRadek Kratina
Radek Kratina se narodil 2. prosince 1928 v Brně. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze byl přijat v roce 1952. Absolvoval roku 1957. Nejdříve se věnoval užité tvorbě. Ještě za studií začal s návrhy látek, kterých vytvořil během několika let celou řadu. Už tehdy se v nich projevil smysl pro kombinování a rytmické řazení jednoduchých tvarů, pro jejich systematické skládání a střídání. Vznikaly tak zajímavé variace vzorů, jimž se věnoval s příznačnou důsledností. Ještě jako student vytvořil kolekci textilních návrhů pro EXPO 58 v Bruselu, kde jeho modrotisky zdobily interiér československé restaurace. Potom připravoval pro ÚLUV návrhy látek na šaty a závěsy. Postupně přicházel na nejrůznější metody.
Kratinova sochařská práce se plně rozvinula počátkem šedesátých let. Vedle textilních vzorů začal navrhovat hračky, ve kterých již uplatnil princip proměny. Jeho soustružené hračky nebo kostky slepené z vystřihovánek rozvíjely dětskou představivost. Také ploché figurky měly děti přivést k tvořivému procesu, vyvolat v nich aktivní přístup k okolnímu světu. Roku 1963 ukončil užitou tvorbu a začal vytvářet série monotypů. Inspirovaly ho zdánlivě bezvýznamné maličkosti. Sbíral zbytky rozmanitých předmětů, úlomky gramofonových desek, slisované a zdeformované plechové talíře či víčka. Využíval nalezené ústřižky plechu, látek, papíru, parafin, písek, atd. Vytvářel i štočky ze sádry. Monotypy vznikaly také otiskováním rozlámaných krabiček od zápalek, roztrhaných pásků lepenky, sádry kapané na desku, soustav žiletek. Prolínaly se v nich beztvaré struktury s přesným uspořádáním plochy, často podle určitých pravidel v kombinování vertikálního, horizontálního či kruhového členění. Zbavil se literárního obsahu, soustředil se na abstraktní tvary. Nejdříve štočky po otištění rušil. Později pochopil, že štoček má tvar reliéfu, jehož výšku lze měnit. Tím otevřel možnost jeho neustálé transformace pomocí lidské ruky, která přináší potenciální změnu a dovoluje nekonečnou hru. Z některých struktur tiskl přímo, jiné frotážoval. Objevil také zvláštní techniku přenášení obrázků a nápisů z novin a časopisů. Obraz přetiskl dvakrát, aby byl opět pozitivní, aby písmo bylo čitelné. Monotypům se věnoval v rozmezí let 1963 až 1967. Každou metodu vyzkoušel v desítkách variací až do vyčerpání jejích možností.
Radek Kratina začal brzy vytvářet nízké reliéfy, které vycházely ze zkušeností s monotypy. Některé vznikaly kapáním barvy. Následovaly struktury utvářené z vylisovaných tub od barev nebo z provázků. Jindy byl rytmus určen vrstvením a fixováním zápalek. Další reliéfy skládal z různě zkrácených korkových zátek. Zvláštní jsou kompozice z těstovinových písmenek, naskládaných na plochu desky a přetíraných vrstvami nitroemailu.
Od počátku šedesátých let vznikaly drobné, nejdříve figurální sádrové sošky, jejichž tvary byly stále stylizovanější. Forma se zjednodušovala a směřovala k soustavám geometrických prvků. V drobných plastikách se autor brzy vzdálil realistickým motivům a směřoval k exaktnímu členění prostoru. K nejzajímavějším ukázkám patří kruhový reliéf, vertikálně členěný reliéf nebo reliéf s písmenky.
K důležitému objevu dospěl v roce 1964, kdy naplnil dřevěný rámeček zápalkami. Vznikla struktura, která se mohla měnit vtlačováním a vytlačováním. Tak byl dán základ k pozdějším variabilním objektům, založeným na nejrůznějších principech a nápadech. Jinou inspirací se mu stal náhrdelník složený z několika řad bílých a tmavých dřevěných kuliček. Tak se začal rozvětvovat celý složitý systém, v němž se každým dalším objektem otevíraly nové obzory. Nejdůležitější byly možnosti pohybu - otáčení, přeskupování, posouvání, aby se divák aktivně podílel na tvůrčím procesu.
Radek Kratina vytvářel nejdříve objekty z řad pravidelně členěných tyčinek. V roce 1965 došel k prvnímu dřevěnému variabilu, v němž byly tyčky rozděleny do střídavě červeně a bíle natřených políček. Byly umístěny do rámu, v němž se mohly horizontálně posouvat. Pak už následovaly další nápady, které se přirozeně odvíjely od prvotního objevu. V dalším objektu znovu rozčlenil tyčky na stejná různě natřená pole, ale rozšířil barevnost o modrou. Pole barvil jen na jedné polovině, aby se možnost proměny rozšířila o natočení podle vlastní osy. Někdy zase instaloval krátké válečky na několik os, takže vznikaly rozmanité varianty reliéfů. Základní plochu rozděloval do několika polí. Jindy se vracel k původnímu principu se zápalkami. Krátké tyčky různých průměrů naskládal do rámu tak, aby se struktura mohla vysouváním a zasouváním nekonečně měnit. Zákonitě dospěl ke složitějším řešením, v nichž se nápady doplňovaly a prostupovaly. V některých variabilech se prvky volně rozvíjely v prostoru. Racionální skladbě založené na kombinování jednoduchých geometrických tvarů svědčily barevné kontrasty čistých barevných tónů. V druhé polovině šedesátých let se vytvořil bohatý základ k další tvorbě. Postupně se však ukazovalo, že dřevo není nejvhodnějším materiálem, protože nedovoluje dostatečnou přesnost zpracování a ještě se v různých podmínkách neustále mění jeho objem. Naplnění autorových záměrů vyžadovalo na desetiny milimetru přesnou práci, aby se s elementy objektů mohlo volně pohybovat.
Tak Radek Kratina na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let zcela logicky přešel ke kovům, které mají daleko vhodnější vlastnosti. Nejdříve nakupoval už hotové prvky - hranoly, čtyřhrany, šestihrany, kulatinu, jehlice, … Začal s rámečky, do nichž je zasouval po vzoru prvního variabilu se zápalkami. Postupně rozvíjel své nápady a dospíval ke stále rafinovanějším řešením. Nebylo však už možné vytvářet objekty v ateliéru. Kovy vyžadovaly přesné zpracování. Sochař si našel řemeslníky, kteří byli schopni vyrábět prvky podle jeho nákresů a potom je přesně sčepovat a sesadit. Nejdříve používal železo, později i mosaz a lehký dural. Povrch nechával upravit nejrůznějšími způsoby a tak nahradil dřívější barevné rozlišení. U železa a mosazi dosahoval vysokého lesku niklováním a chromováním. Železo někdy začerňoval. Hliník se leštil nebo opracovával různými nástroji. Zdrsněním dosahoval matového povrchu. Za třicet let tvorby kovových objektů vystřídal Kratina několik dílen, kterým zadával práci na základě přesně rýsovaných projektů a technických instrukcí.
Objekty se rozvíjely v několika liniích, které se v průběhu času křížily a překrývaly. Někdy je těžké rozeznat, kdy objekty vznikly, protože se představy v důsledku náročných technologií uskutečňovaly třeba až po létech a také se vracely v rozmanitých obměnách. Sochařova tvorba je vzácně jednotná a soustředěná, rozděluje se podle několika témat. Každý objekt má tak rozmanité výrazové možnosti, že v některých fázích připomíná strukturu nejmodernějších měst, v jiných se blíží živé i neživé přírodě. Když změníme sestavy prvků a rozvineme je do prostoru, dosáhneme značně rozdílných účinků. Zdánlivě neporušitelný řád se může rozbít a zdůrazní se možnosti náhody. Znovu se však elementy mohou usměrnit a zorganizovat do geometrických polí. Rafinovaně se prolíná vnitřní prostor s vnějším. Ukazuje se, jak exaktní vědy velmi úzce souvisejí s některými proudy současného umění, jak nevyčerpatelná jsou spojení představ vycházejících z různých oblastí a způsobů myšlení, a k jak rozdílným řešením lze dojít. Na umělcově příkladu je vidět, těsné vztahy současného sochařství a architektury, ve kterých se prosazují stejné nebo příbuzné principy.
Radek Kratina koncem dubna roku 1999 vážně onemocněl a 10. září zemřel. Jeho dílo se uzavřelo, ale ještě po určitou dobu přicházely z dílen objekty, vyrobené podle jeho nákresů. Dvě retrospektivní výstavy uspořádané v roce 2000 jasně ukázaly, že patří k nejoriginálnějším osobnostem českého umění šedesátých až devadesátých let minulého století. Pro jeho tvorbu, která dosud není zcela doceněna, je příznačný racionální přístup, vylučující subjektivní rukopis. Autor využíval strojové zpracování, přinášející dokonalou funkčnost variabilů, nezbytnou pro jeho cítění a myšlení. Stál sice blízko kinetickému umění, ale vycházel z možností proměn, které vždy přinášely další fázi pohybu, další z nekonečného počtu různých nastavení. Svým uměním chtěl diváka přimět ke hře. Všem tak nabízel, aby se podíleli na rozvíjení jeho představ. Tvorbou Radka Kratiny se zabývala řada významných teoretiků (Arsen Pohribný, Jiří Valoch, Jan Kříž). Je zastoupena v Národní galerii v Praze a v mnoha dalších českých i zahraničních sbírkách.
Jiří Machalický
